Interrupce-my přece nežijeme

Zimní odpoledne. Asi půl páté. Nemocniční pokoj. Dvě ženy leží vedle sebe na lůžkách. Jedna čte časopis, druhá nepřítomně zírá do stropu. Čtenářka chvilkami pomrkává doleva. Zjišťuje, zda se něco nezměnilo s její kolegyní. Nic. Leží, zíra před sebe a nevnímá okolí.

Ťuky ťuk: „Je tam někdo?“ Ozve se z lůžka nalevo.

„No jsem tady já!“ Odpovídá neznámý vpravo.

„To jsem rádo, že tu nejsem samo, už z toho šílím!“

„Omlouvám se, vědělo jsem, že jsi přišlo, ale nechtělo jsem tě obtěžovat. Zdá se, že má tvoje maminka problémy.“

„Ano, to má.“ Vzdychá bříško.

„Copak se děje? Jestli tě teda moje otázka neobtěžuje.“

„Ale, ne jsem rádo, že si můžu s někým popovídat. Naposled.“

„Jak to myslíš - naposled?“

„Víš proč je maminka tak smutná?“

„To je právě ta věc, která mě zajímá.“

„Za chvíli půjde na operaci.“

„Ale to nemusí být smutná!“ Zasměje se miminko napravo. „Já jsem se zrovna z jedné vrátilo, nic to není! Ty jsi s maminkou ještě na žádné nebylo? Opravdu o nic nejde. Jenom jí budou kontrolovat bříško a taky se na tebe bude moci podívat.“

„Nemyslím ultrazvuk. Myslím operaci.“

„Promiň, ale nerozumím, proč by chodila tvoje maminka na operaci.“

„Má problémy.“

„Jaké?“

„Je jich mnoho.“

„To věřím, ale nějaký asi musí převažovat.“

„To máš pravdu.“

„A co je to za problém?“

„Nechce mě.“

Ticho. Obrací se stránka, oko pohlédne doleva. Nic. Hodiny ukazují tři čtvrtě na pět. Po okně stéká velká kapka, jenom nepatrné znamení prudkého deště. Vánoce se blíží, nesněží. Nálada venku odráží jako zrcadlo nespočet pocitů nemocničního lůžka nehybné ženy na levé straně pokoje.

„Já ji ale mám i přesto pořád rádo.“ Dodá embryo, které svými slovy tak ohromilo souseda.

„Já nevím, co říct. Nevědělo jsem, že je to tak vážné! Co jsi jí udělalo? A jak to, že ji máš rádo? Vždyť…, to si ani neumím vysvětlit, vždyť tě nechce!“

„Moje maminka je moc mladá. A tatínek… Nás opustil. Babička s dědečkem jsou moc nazlobení, zdá se mi, jako by byli nazlobení na mě. Ale křičí na maminku. Je to nespravedlivé.“

„A kvůli tomu tě maminka nechce? Určitě jsi ji špatně pochopilo, vždyť…“

„Rodiče jí řekli, že musí dojít k zákroku. Ona se nebránila, ale mohla, vždyť jsem… Její! Nebránila mě!“ Zakřičí slabý hlásek z levé postele a ozývá se vzlyk.

„Nezdá se mi, že bys ji mělo rádo.“

„To je právě to, moje maminka je vlastně tou nejvíc trpící. Všichni na ni moc křičí a ona často pláče. Dokonce říká, že kdybych se narodilo, nemohla by se na mě dívat, protože bych jí připomínalo tatínka. Já jsem jí ale dávno odpustilo. Vždyť když večer usíná, hladí mě a všechny její slzy patří jen a jenom mně. Mám ji tak rádo, že bych se na ni nedokázalo zlobit, to se raději smířím s jejím rozhodnutím.“

„To ale nemůžeš!“

„Pročpak? Je to její rozhodnutí a to musím respektovat, i když…“ Vzlyk. „I když vím, že kdyby mi dala alespoň šanci, právě já bych byl ten, kdo by jí z toho všeho pomohl dostat se ven. Kdyby mi dala šanci ukázat světu, co ve mně je a co dokážu a neházela mě do jednoho pytle s mým tatínkem, kdyby pochopila, že já ji budu milovat a vynahradím jí všechno, co si vytrpěla! Kdybych jí tak všechno tohle mohlo povědět, možná… Možná by byla své rozhodnutí změnila, ale…Nezmění, okolí to chce jinak. Ovlivňuje moji maminku a mě se nikdo neptá. Maminka se musí starat sama o sebe, je ještě tak mladinká a má rozhodovat i za mě. To je ta velká smůla a právě proto mamince odpouštím, ona prostě… Neví.“

„Myslím ale, že bychom měli něco podniknout. Když pominu to, že bych ztratilo svého nového přítele, musíš si taky uvědomit, že by tvou maminku mohli zavřít do vězení a ona bude mít život zkažený ještě víc.“

„Proč by ji prosím tě zavírali?“

Zprava se ozve smutný smích. „Copak jsi včera večer neposlouchalo zprávy?“

„Už jsem spalo…“

„No, tak ti to povím teď. Jedna maminka taky čekala děťátko, a tak jako ta tvoje ho nechtěla. No a asi týden poté, co přešlo z našeho světa tam ven, ho zabila. Je to moc smutné. Prý byla znásilněna a nemohla žít s dítětem svého násilníka. Nejprve byla trestně stíhána, protože řešili zda nešlo o laktační psychózu z porodu. Ona se ale sama přiznala a zavřeli ji. Čeká to i tvoji maminku, jestli udělá to, co říkáš!“

„Mýlíš se!“

„Proč bych se mýlilo, je to tak!“

„Není, moje maminka nebude zavřená.“

„Jak to myslíš?“

„Slyšelo jsem, jak se o tom bavila s panem doktorem. Prý dokud jsem ještě malé, zákon dovoluje beztrestnou interrupci.“

„Co to vykládáš!“ směje se nejistě miminko. „To je hloupost, proč by tedy potom zavírali tu maminku tam v televizi!“

„To právě nevím… Je to zvláštní, vždyť jsem jen o pár měsíců mladší, viď?“

„Určitě ses zmýlilo, nepochopilo jsi pana doktora!“

Ozvaly se kroky z chodby. Dveře se pomalinku otevřely a vstoupil mladý doktor. Bílý plášť jako by ozářil celou místnost. Chvilku promlouval s ženou na levém lůžku. Maminka vpravo předstírala čtení. Přejížděla očima řádky, nevnímala však nic ze článku o zdravé krásné pleti. Soustředila se na slova doktora a němé přitakávání ležící ženy. Světlo odchází, zabouchnutí dveří vrací pokoj do obvyklé chmurné nálady. V šest hodin, v šest.

„Takže je to pravda!“

„Říkalo jsem to, nechtělo jsi mi věřit.“

„Ale to máš už potom jenom asi hodinu života!“

„Jakéhopak života?“

„Přece toho tvého!“

„Copak neposloucháš?“

„Mh…?“

„My přece nežijeme. Jak si to jinak vysvětlit! Slyšelo jsi to samo. Už je mi vše jasné! Nežijeme! A proto to vlastně ani není zabití, když se maminka rozhodne pro operaci. Moc dobře jsem to slyšelo, prý umělé přerušení těhotenství. Takže se vlastně ani nic neděje. Jedná se jen o přerušení. Kdykoli se maminka rozhodne pokračovat, půjde na další operaci a bude to! Chce to jen trpělivost!“ Vříská nadšeně.

Uběhla půl hodina. Tma venku nedává možnost dešti, aby ukázal své dovednosti. Proto pouze ustavičně bubnuje na okna, jako by se snažil upozornit na svou sílu.

„Myslím, že jsi to špatně pochopilo…“ Ozývá se nejistý hlas schovaný pod časopisem.

„Co zas, vždyť o nic nejde.“

„Něco mi tu nehraje. Proč je tvoje maminka tak smutná, když vlastně bude jenom - čekat. O nic by nešlo, netrápila by se tím a za pár měsíců by se třeba rozhodla pokračovat. Já nevím, ale…“

„Určitě je smutná z toho, že na ni křičela její maminka. Tak to je!“ vyřkne vítězoslavně svoji obhajobu ubožátko.

„A co si myslíš, že udělají? Vytáhnou tě na svět a tam tě někde nechají čekat? Nebo naopak něco voperují tvojí mamince do bříška? Uvažuj! Je to nelogické, buď venku nebo tady, pořád budeš růst. Tomu nikdo nezabrání… Nemůžu dojít na to, co je tady za háček.“

Hlasitý vzlyk z levého lůžka přiměje obyvatelku napravo otočit se a konečně promluvit. Utěšuje spoluobyvatelku pokoje, promlouvá s ní a snaží se přijít na nějaké řešení. V bříšku je ticho, obě děťátka s hrůzou poslouchají hysterické vzlyky a řeči jedné maminky a uklidňující slůvka té druhé. Strašná scéna prozradí miminkům dost, aby jim bylo oběma jasné, o co tu vlastně vůbec jde.

„Ne…“ Tichý vzlyk nemůže přehlušit zvuky tam nahoře.

„Mrzí mě to, jsi opravdu skvělý přítel! Nechci tě ztratit.“

„Nemůžu tomu uvěřit, jak teda…Proč? Vždyť říkal přerušit, ne… Ukončit. Já nedokážu… Nedokážu pochopit…“

„Je to strašné. Mají ti tam nahoře vůbec soudnost? Vždyť ta maminka, co zabila svého syna, byla odsouzená a trpěla. Všichni ji zavrhli. Nezlob se na mě, ale…“

„Já vím, moje maminka udělá to samé!“

„Ano… A je to správně? Zákon to dovoluje? To snad ne! Vždyť pokud je něco takového dovoleno, já… Já… Co když až vyjdu na svět, zjistím, že jsem ve vážném nebezpečí. Co když se třeba od nějakého dalšího měsíce na světe zase povoluje smrt! Kamaráde, já se začínám bát! Nechce se mi ven! Bojím se tady a budu se bát i venku!“

„Nemáš se čeho bát, hlupáčku, tvoje maminka tě nedá. Víš, co je ale zvláštní? Nedávno jsem zase já v televizi slyšelo, že děťátku, které je ještě u maminky v bříšku, se přiznává právní způsobilost k právům a povinnostem, ale ve většině zákonech nebo mezinárodních smlouvách není uvedená dolní věková hranice a tedy není řečeno, jestli se ustanovení vztahují i na nenarozené dítě. Je to docela nesmylsné, že? Říkají o mně, že nejsem živá bytost, ale kdyby mi například měl někdo odkázat velké jmění a už jsem bylo počaté, může se se mnou počítat jako s právní osobou. Je to naprosto kruté a nespravedlivé!“

„Máš pravdu. Kdoví, co by mě tam venku všechno mohlo potkat?! Půjdu s tebou.“

„Neblázni, vždyť jsme právě došli na věc, která je nesmírně důležitá! Víš, co musíš udělat? Musíš tam jít a všem jim říci, jaký je to nesmysl! Nesmíš na mě zapomenout a musíš udělat vše proto, aby už jiné děti nemusely trpět tak jako já. Každý musí mít přece šanci. Může se stát, že se mu život nevyvede, třeba bych ani já neměl krásný život, ale… Nedovedeš si představit tu hroznou bezmoc a smutek… že mi nikdo nedal tu šanci. A ty tam za ni budeš bojovat! Slíbíš mi to?“

V osm hodin se ztlumila světla. Stále pršelo. Matka vpravo vzala ovladač a pustila televizi. Žena vlevo předstírala spánek. Cítila prázdnotu, bezmoc, beznaděj. Hned si všechno vyčítala, hned věděla, že udělala správně. Nikdo ji nesoudil. To ona byla obětí, to ona trpěla. V televizi šla reklama na čisticí prostředek. Oloupaný pomeranč na stole pozvolna mizel. Přestávalo pršet. Vešla sestra a uklízela večeři. Nešťastná pacientka usnula. Mamina vedle hladila své bříško. Miminko bylo ohromeno, volalo, nikdo se neozýval. Mlčelo. Nikdo se ho na nic nezeptal. Nikdo s ním nerozmlouval. Nevědělo, proč tomu tak je. Nechápalo, jak je možné tak rychle a snadno ztratit svého prvního přítele. Jak je možné, že to zákony dovolují? Pak si vzpomnělo na jeho poslední slova. A najednou… Vědělo.